Hlavním cílem naší cesty do Chorvatska byla krátká dovolená a výstava byla tak trošku
jako prémie. Jeli jsme sem hlavně podle hesla "vidět a být viděn", protože jsme
vcelku předpokládali, že Paul Stanton bude jakožto allround rozhodčí zaměřen spíše na show typy.
Evidentně totéž přepokládali i jiní a tak z většiny chovatelských velmocí západní Evropy
nepřijel ani jeden vystavovatel. S výjimkou Irů to tedy byla záležitost
střední, východní a jižní Evropy: Maďarsko 8 přihlášených, Itálie 6,
Slovinsko 5, Irsko 4, Chorvatsko 3, Polsko 3, Slovensko 3, Česká republika 1.
(Upřimně řečeno mě překvapilo, že jsme byli jediní Češi, kdo se do této jámy
lvové pustil.)
Z toho, jak znám tibetské teriéry jižní a východní Evropy, jsem si nicméně myslela,
že na výstavě budou převažovat spíše tradiční typy tibeťanů, a byla jsem také zvědavá, jestli se objeví nějaké zajímavé
novinky z Maďarska, Itálie a Chorvatska, kde se chov zdárně rozvíjí.
Nakonec všechno bylo jinak a výstava byla tak trochu jako setkání dvou světů.
Vystavených tibeťanů bylo jen 29, nicméně i tak se bylo na co dívat a konečně
jsem na vlastní oči viděla některé jedince, které jsem dosud znala jen z fotografií.
Zatímco však v kruhu dominovaly "šoutypy" především od irských vystavovatelů, kteří nelenili si
na Paula Stantona přes celou Evropu přijet, kolem kruhu se dělo něco jiného.
Chorvatská chovatelka Ljiljana Vlašič-Maršič se nedlouho před výstavou vrátila
z pobytu v Tibetu, byla plná dojmů a přivezla odtud kolem tří set
krásných fotografií tibetských psů. A tak se řeč vinula kolem její cesty,
diskutovalo se o typu tibeťana a o názorech na možnost oživení evropské
chovné základny pomocí importů ze země původu.
A vítězní jedinci ? Byli na pohled krásní a byla radost se na ně podívat. Kolem kruhu však bylo
slyšet dost hlasů, jestli to vlastně ještě jsou tibeťané...
Jak jsem je tedy viděla já ?
Byli většinou dost velcí a méně kompaktní, a to jak psi, tak feny, a ačkoliv rozhodčí
většinu jedinců měřil, evidentně mu větší výška nevadila. (Abych však neuváděla čtenáře v omyl: nešlo o extrémní výšku.)
Měli působivý pohyb, což je vcelku logické - dlouhé nohy vysokých jedinců zvýrazňují
dojem krásně prostorného pohybu, protože takový pes samozřejmě dosáhne vpředu i vzadu
dál než pes menší. Že je to vlastně především optický klam, to mnoha rozhodčím bohužel nevadí,
hlavně když je to v kruhu efektní...
Vytáhlou postavu s dlouhýma nohama provází taky poměrně často prodlužování
lebky. Mě osobně se dlouhá hlava s méně zřetelným stopem a často bohužel taky se
slabší spodní čelistí nelíbí a považuji ji za největší slabinu "šoutypů", protože ztrácí typický
"tibeťácký" výraz, který mám na tibetských teriérech tolik ráda. Nejsem v tom sama -
řada evropských chovatelů má pro tento typ tibeťana přezdívku "big beardie".
V Zagrebu jsem si svůj názor jen utvrdila.
Vítězní psi měli nádhernou srst. Kritici mluví o žehlení a různých dalších úpravách
takovéto srsti. Tady bych vznesla trochu pochyb - myslím, že bez genetických vloh by
takovou srst žádným žehlením nikdo nedosáhl. A protože pro psy z linie, ze které
byli právě vítězní jedinci, je velmi hustá, kvalitní a rovná srst s bohatou
podsadou typická, myslím, že žehlení nemají zapotřebí, snad kromě drobného doladění.
Jejich krásnou srst jim opravdu závidím.
Na předních místech byli většinou jedinci particolor, ať už v sobolí nebo černé.
Jde o módu, která přišla spolu se "šoutypy" z Ameriky,
kde ve výstavních kruzích particolorní jedinci převládají. Stejně jako dlouhé nohy
má i tohle svou výstavnickou logiku -
barevní psi jsou atraktivní, v kruhu upoutají pozornost, navíc u jedinců
s větším množstvím tmavší barvy zkracuje bílý límec a velká
náprsenka opticky postavu a bílé "ponožky" na nohách dále zvýrazňují
efektní rozmach pohybu. (Bohužel toto nesporně velmi atraktivní zbarvení má i svou
odvrácenou stránku - v Americe se u tibeťanů daleko častěji vyskytují jedinci s jedním
nebo oběma modrýma očima, což je problém, který je v evropském chovu s převahou
tradičního méně pestrého zbarvení téměř neznámý.)
Vlastně jedinou výjimkou v tom, co pan rozhodčí stavěl na první místa, byla fenka ve
třídě šampionů. Byla to tak trochu legrace - jako by si najednou ke konci posuzování
uvědomil, že by bylo příliš, kdyby ve všech třídách, kde se účastnili, získali přítomní
Irové první místa, a tak v šampionkách je ocenil "až" druhým místem a zcela
dopředu postavil úplně jiný typ, představitelku linie Lamleh, černou holandskou fenku
žijící v Chorvatsku. Je to opravdu hezká typická
tibeťačka, statná, s elegantní siluetou, pěknou hlavou a s perfektním, dobře rozloženým pohybem.
Byla však krátce po odchovu štěňat a tak tentokrát ani v srsti, ani v celkovém
projevu nepředvedla špičkovou kondici, a tak rozhodnutí rozhodčího bylo pro mě
poněkud překvapivé.
Když bylo po výstavě, dlouho jsem nad psy, které jsem tam viděla, přemýšlela. Přemýšlela
jsem nad tím, kam se chov tibetských teriérů bude ubírat dál. Rozdělí se na tři směry,
tak jako je tomu již u řady plemen, na "výstavní" a "tradiční" typ a pak na ty, co
budou hledat zlatou střední cestu někde mezi tím ? Pamatuji se, jak v roce 1994 na
světové výstavě v Bernu, kde jedinci z amerického chovu Atisha poprvé řádně
rozvířili evropskou hladinu, budili spíše ironii mnoha evropských chovatelů, kteří
prorokovali, že v Evropě tenhle typ nemá šanci. Dnes u řady rozhodčích "šoutypy"
dominují, protože jsou výrazní, pohlední a efektní.
Výstavy psů se v posledních letech změnily z přehlídky úrovně daného plemene především
na velkou show. Kruhy ovládli handleři ve společenských oblecích a výstavní klání je už
často víc než soutěž kvality psů soutěží kadeřnického a takřka akrobatického umění
jejich vystavovatelů. Typický je v této souvislosti výrok jedné české úspěšné
vystavovatelky, která s uznáním ohodnotila jednoho amerického profesionálního
handlera, že je tak dobrý, že by dokázal udělat šampiona i z krabice od bot.
Také u tibetských teriérů se v Evropě na chov "šoutypů" zaměřuje čím dál tím
více chovatelů a ti tak brzy zřejmě ztratí svoji výlučnost. Chovatelé, kterým jde
především o to vítězit, budou muset hledat zase něco jiného, co upoutá pozornost
a co nebude okoukané. Kam až lze ale výstavní efekt hnát ?
Mnoho chovatelů, kterým jde o zachování přirozeného charakteru plemene, stojí
dnes na rozcestí. Buď se módě "šoutypů" přizpůsobí, nebo se smíří s tím, že jejich
odchovy si nebudou odnášet tolik pohárů. Budou si muset vybírat jen ty rozhodčí,
o kterých vědí, že neposuzují jen podle vnějšího efektu, a zůstane jim
hlavně dobrý pocit, že dělají všechno pro zachování typického charakteru plemene.
Která cesta je ta správná ? Výsledky výstavy s fotografiemi najde čtenář na stránce
Tibetan Terrier Shows.
Jistě si podle nich udělá svůj názor a snad si najde jednoznačnější odpověď než já...
