SOUNDNESS Soundness (angl.) – těžko přeložitelný termín, doslova „zvučnost“ (sound – zvuk, zvučný). Do jiných řečí se v kynologii obvykle nepřekládá, ale je přejímán jako „terminus technicus“ ve své původní anglické podobě. Tento pojem by se dal, i když poněkud zjednodušeně, vyjádřit jako „souladnost“, tedy viditelný soulad mezi exteriérovou kvalitou a zdravím.
Pojem „soundness“ patří mezi západními kynology mezi frekventované termíny. Je snahou každého kvalitního chovatele, aby se jeho odchovy vyznačovaly tím, že mají „soundness“. Protože je tento termín u nás přes svou důležitost bohužel málo známý, přinášíme základní myšlenky z článku předního německého posuzovatele Christopha Habiga (KTR-Reporter 2/1990). Christopher Habig je významný rozhodčí, v Německu byl po řadu let předsedou posuzovatelů tibetských plemen. V letech 2003-2006 byl předsedou KTR, později stál v čele německého kynologického svazu VDH a byl místopředsedou FCI.
Soundness je jedním ze dvou základních kamenů kynologie. Druhým je typ. Oba jsou to hlavní, čím se musí chovatelé i rozhodčí stále znovu zabývat. Chovatelé se musí snažit stále na sebe brát zodpovědnost za kvalitu svých vlastních zvířet a podle toho tvořit své chovatelské plány. Rozhodčí musí opakovaně přijímat rozhodnutí ve výstavním kruhu na základě svého pochopení toho, co je to „soundness“.
Psát nebo mluvit o soundness je téměř neřešitelný úkol, neboť odborník má tendenci o něm mluvit tak složitě, že tomu bude rozumět jen ten, kdo to v podstatě už zná. S fenoménem „typ“ se to má velmi podobně: kdo k tomu nemá vrozený cit, nikdy nepochopí, o co vlastně jde. Soundness a typ se musí cítit automaticky, podvědomě. Je nutné mít oči pro estetický celek živého tvora. Například tedy člověk musí umět spontánně říci: „Krásný!“ nebo „Skvělý pes!“, eventuelně naopak: „Nijak zvlášť se mi nelíbí“, aniž by přímo znal standard nebo se topil v detailech.
Existují velcí vykladači standardu, kteří umějí sypat z rukávu údaje a data a v doslovném znění mají v hlavě všechny formulace, o soundness a o typu ale nemají ani zdání. Hans Lehtinen, jeden z nejlepších allround rozhodčích na světě, zpravidla o takovýchto kolezích citoval své standardní rčení: „Ó bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ Jednomu člověku prostě je estetické cítění dáno, a jinému nikoliv. Studium anatomie a standardu přichází teprve pak, když se člověk ve světě psů zorientuje. Také je to otázka tréninku a „zaostřování“ přirozených schopností. Je však možné formovat a usměrňovat jen takové nadání, které člověk opravdu má. Standard, jak známo, musí být interpretován. S jeho pouhým verbálním odříkáním člověk nevystačí k tomu, aby uměl odhadnout celkovou kvalitu psa s jeho přednostmi i chybami. (A mít spadeno třeba jen na chrup, na to se ti nejistí mezi posuzovateli tak rádi upínají jako na berličku.)
Ne náhodou jsou soundness a typ termíny, které pocházejí z anglické kynologie. Ale obecně všechny země, v nichž se z důvodu tradicionalismu a konzervativismu staví posuzování psů na domněle objektivních měřítcích (počítání, měření atd.), se umějí jen těžko otevřít pro jemné kategorie kvality. Myslí si totiž, že mohou psy odshora dolů vtěsnat do přesně vyřezaných šablon. Je však stále více zřejmé, že měření a vnímání jsou dva různé pojmy – ten druhý ale obsahuje dimenzi kvality! Zcela prakticky formulováno to například znamená, že tibetský teriér, který je kvadratický svými centimetry, nesmí také vypadat dlouhý na pohled.
V ideálu, podle kterého byl vytvořen standard, se nesčítá to, co se může pouze pregnantně sčítat, ale jen to, co je skutečně vidět! Jinými slovy: soundness se tvoří „v oku“ a ne na papíře. Soundness je právě tak jako typ taková kvalita, která je více než jen součtem jednotlivých částí, z nichž se skládá. Skládá se ze zdravého tvaru hlavy, krku, fronty, hrudníku, zad, zadních nohou a ocasu, a z harmonického celku těchto částí dohromady, a to v klidu i v pohybu. Estetika je to, co se vnímá, anatomie je to, co estetiku určuje rozhodujícím způsobem a co z hlediska zdraví tvoří její centrální kategorii. V žádném případě se tedy netvoří jen pěkným vnějším dojmem, nýbrž spojením dojmu a podstaty.
Když rozhodčí občas posuzují jen vnější dojem, nejsou své funkce opravdu hodni. Nepoznají, že mají posuzovat živé tvory, kteří musí být zdraví, musí se volně a účinně pohybovat a musí být uzpůsobeni podle charakteru svého plemene.
Efektně rozmáchlý pohyb zadních nohou některých lhasáků, připomínající mlýnské kolo, snad na první pohled může být docela atraktivní (i když já osobně o tom samozřejmě pochybuji), zdravý a efektivní ale rozhodně není. Takový pes – abych zůstal u obrazných přirovnání – nadělá mnoho větru, ale nehne se z místa.
Podobně je tomu u jiných lhasáků, ale přirozeně také u mnoha jiných dlouhosrstých plemen, která mají mít „super krk“. Mnoho z nich má ve skutečnosti ne pěkný, ušlechtilý krk, ale jednoduše strmé zaúhlení, což krk opticky prodlužuje. Pes je (eventuelně!) opticky na první pohled atraktivní, „sound“ ale není. Neboť pes, o němž Angličané řeknou „sound like a bell“ nemůže mít strmé lopatky nebo přeúhlené zadní nohy, které nám občas móda chce vnutit třeba u německých ovčáků. „Sound“ tito psi nejsou. Na předních místech tedy v kruhu stát nesmějí.
Krása „soundness“ je tedy v tom, přivést ke shodě „dojem a podstatu“, sladit tedy navzájem zdraví a estetiku. Podle toho, jak to chápu, vězí právě za touto vzájemnou závislostí tajemství pojmu „soundness“. Je velkou výzvou k chovatelům a posuzovatelům, aby na to stále znovu dbali.
z článku Ch. Habiga vybrala a přeložila S. Jemelková, prosinec 2003
(první verze překladu otištěna ve Zpravodaji TTC 13/1995)